Blíží se vánoce a tak je dobré si připomenout, že štěňátka (vlastně zvířata vůbec) nejsou vhodným vánočním dárkem. Před jejich pořízením je potřeba si uvědomit spoustu věcí. To roztomilé klubíčko vyroste. A vyroste velmi rychle. Bude mít ostré zoubky a bude je nemilosrdně používat – na vaše ruce, váš obličej a na vybavení vaší domácnosti. Bude doma dělat loužičky a bobky. Někdy se vám pozvrací na koberec. Nebo na gauč. Nebo ve vašem vymydleném autě. Venku na procházkách sežere nějaký blivajs – a pokud bude skutečný „labužník“, dokonce se v něm vyválí od hlavy až po ocas. A pak skočí na vaše čisté oblečení. Bude vyvádět různé neplechy jako každé nevycválané a dospívající mládě. Protože je to pro ně přirozené a je to tak v pořádku.

Pořídit si psa je v první řadě starost. Kromě vaší pozornosti a lásky bude potřebovat několikrát denně venčit a chodit na procházky – bez ohledu na počasí. I v dešti, mrazu či nepříjemném vichru. Občas budete muset sáhnout hlouběji do peněženky – nejen při pravidelném očkování, ale někdy může i pes onemocnět nebo se zranit. A s tím vším musíte počítat ne po dobu pár (4-5) let, ale minimálně 10 a více let. Neodradilo vás to? Výborně, další řádky jsou tu proto, aby vám ukázaly, že život se psem je mnohdy psina, že je krásné, když si člověk a pes spolu rozumí a že všechny ty starosti popsané výše jsou nic ve srovnání s tím, co všechno člověku život se psem přináší pozitivního 

Tak, a je to tady. Den D, kdy si pojedeme pro to malé roztomilé něco. Doma máme nachystaný pelíšek, nějakou tu hračku a krmivo pro štěňátko. Hlavou nám ale nejspíš lítají myšlenky typu „zvládnu ho vychovat?“, „kdy začít s výcvikem?“, „měl/a bych mu nechat dětství, ať si užije?“ a mnoho dalších.

Ať si to srovnáme hned na začátku – pes pro svůj život žádný výcvik nepotřebuje. ALE!!!! Žijeme ve společnosti lidí, psů a dalších zvířat a aby takové společné soužití – a nejen na úrovni naší domácnosti, ale především i v kontaktu s „cizími“ – fungovalo, je třeba dodržovat nějaká pravidla společenského chování. A to platí i pro pejsky. Říkám tomu VÝCHOVA.

Co do takové výchovy štěňátka patří?

• Přivolání – tzn. pes umí přijít ke mně, když ho zavolám – a to nejen doma či na zahradě, ale i v parku, nechá se odvolat od cizího psa, od kočky, od zajíce na poli, od nalezeného rohlíku na zemi, ….

• Volná chůze na vodítku – a nebojte, neznamená to dril, kdy pes musí šlapat člověku u nohy jako na cvičáku. Znamená to, že když je pes na vodítku, netahá na něm jako šílený, ale naopak umí chodit na volném vodítku v takovém okruhu kolem mě, nakolik mu to délka vodítka dovoluje.

• Nevrhání se na lidi či ostatní psy – aneb správné společenské návyky, jako neskákání na lidi, neutíkání za každým psem, kterého potkáme, nehonění běžců či cyklistů, atd.

• Ignorování jídla – např. nekradení jídla z ruky, ze stolu, z batohu, ignorování jídla, které najdeme venku na procházce, atd.

Klidně bychom mohli přidat další položky, jako např. neskákání na gauč nebo do postele, ale vzhledem k tomu, že tohle je záležitost každého člověka, co doma svému pejskovi dovolí, nebudeme to v tuto chvíli dále rozebírat.

Než se pustíme do vysvětlování, jak na to, je třeba si připomenout ještě jednu důležitou věc, a tou je výchova psovoda (neboli člověka, který psa provází). Ta má taky svá pravidla:

• Uklízení výkalů po pejskovi – ve městě vždy a všude, i když se nikdo nekouká. Nikdo z nás – ani pejskaři - si přece nechce domů přinést na podrážce nějaký „dáreček“. Takže v obydlených oblastech máme s sebou vždy dostatek sáčků a sbíráme a uklízíme, nejen z chodníků, ale i z udržovaných ploch zeleně, atd. Pohybujeme-li se v přírodě, tak ke slušně vychovanému pejskaři patří to, že pokud jeho pes vykoná potřebu na turistické cestě nebo pěšině, vezme klacek a danou „záležitost“ odhrne do křoví.

• Ne každému připadá náš pes tak skvělý a roztomilý jako nám – dokonce existují lidé, kteří se psů bojí - a to znamená, že svého psa nenechám obtěžovat cizí lidi nebo psy, kteří si o kontakt s mým psem přímo neřeknou, nenecháme ho na procházkách štěkat na psy za plotem, apod.

• Nenecháváme našeho psa dlouhodobě štěkat nebo výt – v bytě ani na zahradě, už vůbec ne uvázaného např. před obchodem.

To by na začátek mohlo stačit  A teď si pojďme říct, jak na přivolání.

PŘIVOLÁNÍ

S malým štěňátkem je cvičení přivolání to nejjednodušší a nejlepší. Štěňátko nás totiž považuje za skvělé a samo od sebe nás následuje. To je potřeba od začátku upevňovat a posilovat. Čím víc štěňátku ukážeme, že u nás je nejlépe, že jedině s námi je ta největší zábava na světě a jen u nás dostane ty nejlepší mlsky, máme na celý život vyhráno. Proto každou pozornost štěňátka vůči naší osobě odměňujeme – naší pozorností, pohlazením či podrbáním, ideálně hrou a venku, kde má štěňátko rušivé vjemy, také chutnou odměnou. Učíme štěňátko reagovat na své jméno – vyslovíme jméno, např. „Ťapko“ a když se na nás štěňátko otočí, okamžitě ho odměníme. Nechodíme s odměnou štěňátku naproti, ale necháme ho si pro odměnu dojít k nám. A když k mlsce přidáme hru s oblíbenou hračkou, upevníme tím ochotu štěňátka k nám přicházet. V zápalu hry se můžeme z ničeho nic rozběhnout pryč a na štěňátko přitom volat „Ťapko, Ťapko“ – psi si velmi rádi hrají na honěnou! Jakmile štěňátko vystřelí za námi, okamžitě ho opět odměníme!!!

Jsme-li na štěňátko aspoň dva, můžeme si s ním hrát hru „ping-pong“, kdy se postavíme kousek od sebe (na začátek stačí cca 3-4m) a štěňátko na střídačku přivolává jeden (a hned odměňuje), následně štěně přidrží za obojek nebo za postroj a počká, až si ho zavolá druhý člověk. Jakmile štěňátko na zavolání zareaguje tím, že na obojku/postroji zatáhne či poskočí dopředu, okamžitě ho pustíme a necháme běžet. Volající ho opět hodně odmění, pohraje si s ním a teď ho naopak přidrží druhý člověk a opět volá ten první. Takhle to můžeme prostřídat tolikrát, kolikrát nás to bude bavit, ale minimálně 3-4x.

Aby se nám nestalo, že se štěňátko nebude chtít nechat chytit za obojek nebo postroj a bude nám před rukou uskakovat, po každém chycení ho odměníme pamlskem.

POZOR! Nikdy na štěňátko nevoláme ve chvíli, kdy je zaměstnáno něčím velice zajímavým a nevnímá. V takový moment si pro něj dojdeme, oslovíme ho, chytíme za obojek/postroj a odměníme. Jakmile nám svou pozornost začne věnovat, můžeme zkusit popoběhnout pryč a volat ho za sebou – rozběhne-li se hned za námi, zaslouží si obří odměnu a velikou radost z naší strany.

VOLNÁ CHŮZE NA VODÍTKU

Stejně jako přivolání bude i vodítko provázet našeho pejska po celý jeho život. Proto se bude hodit, když ani pes ani jeho majitel nebudou mít z vodítka a společných procházek trauma a vodítko pro ně nebude strašák, ani trest, ale naopak pouto, které především v blízkosti rušné dopravy zajistí našemu pejskovi bezpečí.

Na každou vycházku – byť jen krátkou – si s sebou vezmeme dostatek drobných pamlsků. Je dobré štěněti pamlsky hned z kraje ukázat, abychom získali jeho pozornost. Volná chůze na vodítku má vlastně dvě jednoduchá pravidla:

1. Pozornost psa vůči člověku je třeba upevňovat odměnou (nejlépe pamlskem)

2. Pohyb vpřed je jen a pouze na volném vodítku (ne na nataženém)

První dny budeme na vodítku odměňovat štěně pokaždé, když nám bude věnovat svou pozornost, tzn. když se na nás podívá – odměníme to (a stejně jako u přivolání platí, že nejdeme s odměnou štěněti naproti, ale štěně si pro odměnu přijde samo), když k nám náhodně přijde samo – odměníme to. Když takto budeme štěně odměňovat několik dní procházku co procházku, posílíme si své postavení v očích pejska.

Druhý bod může být v praxi trošku obtížnější, ale budeme-li důslední, brzy si ho zautomatizujeme stejně jako např. řazení rychlosti při řízení auta. Ve chvíli, kdy štěňátko na vodítku vyběhne dopředu tak, že vodítko natáhne, prostě se zastavíme a počkáme. S vodítkem necukáme ani nehýbeme rukou tak, aby se vodítko prověsilo, protože ten, kdo musí vodítko aktivně povolit, je pes, ne člověk. V duchu můžeme počítat pomalu do tří. Většinou štěně zareaguje už na samotné zastavení tím, že se po nás otočí s výrazem „co to je? Proč stojíš“? a to je příležitost pro bod jedna, tudíž pro odměnu. Pejska pochválíme, můžeme si k němu dřepnou a jakmile k nám dojde, okamžitě odměníme. Vstaneme a jdeme dál. V podstatě můžeme v ruce držet jenom konec vodítka, tak, aby mělo štěně stále stejnou délku k pohybu a mohlo se tak naučit, kde je vlastně ona hranice. Jen hlídáme, ať se vodítko pejskovi neplete pod nohy – stačí ruku s vodítkem přizvednout, když je štěně v naší blízkosti.

Pokud štěně na naše zastavení nezareaguje ani po několika vteřinách (cca po 5s), tak na něj zkusíme zavolat – a když se otočí, celý postup je stejný jak je popsáno výše. Může se stát, že potkáme něco tak zajímavého, že ani zavolání na štěně nám nebude stačit. V takovou chvíli štěně odvedeme mírným tahem za vodítko (nebo ho odneseme) do vzdálenosti, ve které bude schopné nám svou pozornost opět věnovat. A příště si na podobnou situaci dáme pozor a budeme štěněcí pozornost vyžadovat o dost dříve, než k zajímavému objektu dojdeme. Je-li to něco, k čemu můžeme našeho prcka pustit (psí kamarád na hraní, zajímavý klacek, apod.), můžeme toho využít jako odměnu. Jakmile nám štěňátko bude věnovat svou pozornost, pochválíme ho a pustíme ho prozkoumat to, co ho tolik zajímalo.

Co nás čeká příště?

Povíme si něco o odměnách, proč je používat, co všechno odměnou může (a nemusí) být a jak to vše využít ve svůj prospěch. Představíme si další hru, která nám pomůže s tím, aby pejsek nesežral všechno, na co narazí či se na nás po příchodu z práce bezhlavě nevrhal.